Ovládnutí hudebního nástroje je možné jen systematickým nácvikem. Čím efektivnější je cvičení, tím rychlejší a snazší je naše hudební cesta. Klíčová otázka není "Kolik hodin denně cvičím?", ale: "Cvičím efektivně a systematicky?"

3 pilíře efektivního cvičení

• Plánování a motivace — stanovení cíle a závazek.
• Učení — jak a co cvičit, aby se dovednost rychle, správně a trvale zafixovala.
• Psychika — jak pracovat s myšlenkami a emocemi, aby se nacvičené zúročilo.

1. PLÁNOVÁNÍ

Na počátku je záměr naučit se hrát na hudební nástroj a s ním i volba hudebního stylu. Užitečné je mít naposlouchány přední osobnosti hrající na daný nástroj a znát stěžejní repertoár vybraného stylu. Jen tak je možné ujasnit si: "CO chci jako muzikant umět" - jazzman, klasik nebo hráč u táboráku mají jiné cíle a potřebují jiný trénink. V každém případě však platí: cvičte a hrajte jen to, co skutečně použijete. 

V akustické hudbě (folk, country, trampská, bluegrass…) se budeme učit rovnou na písních. Začneme od jednoduchých lidovek a postupně se dostaneme až k náročným folkovým nebo bluegrassovým skladbám.

Každá píseň procvičí jiné přechody mezi tóny, zlepší orientaci na nástroji a naši schopnost číst notový zápis a tabulaturu. Postupně se bude zlepšovat kvalita tónu i práce s registrem. Další a další skladby rozšíří náš repertoár efektů: vokalizace (vyslovování hlásek), ohýbání tónů, skluzy, ozdoby registrem, vícetónové hraní…

Časem se zlepší: hudební sluch, smysl pro rytmus, sluchová paměť a celková muzikálnost.

Na počtu písní a stoupající obtížnosti bude jasně vidět náš pokrok. V neposlední řadě bude možné vše naučené uplatnit při hře s ostatními: s kamarády, kapelou, v klubu, na festivalu, na koncertě…

Kdo má víc času, může přibrat i 

• nácvik stupnic: C, G, D, A, E a F dur; z molových: a moll, d moll, h moll;
• nácvik pentatonik a rozložených akordů;
• studium hudební teorie a harmonie;
• nácvik improvizace.

Motivace – "proč"

Čím silnější motivace, tím rychlejší a efektivnější je proces učení. Ideální je vnitřní motivace = láska k hudbě, radost ze hry na nástroj, touha se vyjadřovat prostřednictvím hudby… Hráč s touto motivací se do cvičení nemusí nutit, ochotně investuje volný čas; cvičení je relaxací a zábavou, na kterou se těší.

Závazek a rutina

Nelze se naučit na hudební nástroj bez systematického nácviku. Hráč se musí zavázat k časové investici a vyčlenit si několik minut nebo hodin denně pro cvičení. Krátká cvičení v průběhu týdne fungují lépe než jedno dlouhé cvičení o víkendu. Raději tedy 20 minut 5x týdně než 100 minut v neděli. Hráči, kteří to myslí se studiem hry na nástroj vážně, v případě výpadku svědomitě nahrazují.

Minimální délka cvičení podle úrovně

• začátečník: 20 minut, ideálně 5–6x týdně (i 10 minut kvalitního cvičení se počítá);
• mírně a středně pokročilý: 30–60 minut denně, ideálně rozdělených na dva bloky;
• pokročilý hráč: 60 minut denně, případně vícekrát.

Řeč je o "cvičení" = aktivním učení a zlepšování, ne přehrávání naučeného repertoáru.

Stále hovoříme o hráči, který je na cestě folku a primárním záměrem je ovládnutí nástroje. V případě hráče vážné nebo jazzové hudby, který se chce stát profesionálem a zazářit na světových pódiích, bude úsilí a časová investice na úplně jiné úrovni (4-12 hodin denně).

Abychom svůj závazek dodrželi, je velmi užitečné vybudovat si cvičební rutinu – pravidelný zvyk, který šetří sílu vůle. Cvičit bychom měli ve stejný čas a přiměřenou dobu, aby tělo novou činnost nezavrhlo. Osvědčená finta je navázat cvičení na existující rutinu = "po ranní kávě, po posilování/běhání, před odchodem z domu, po příchodu domů, po večeři a vyčištění zubů…" – spouštěč k nové rutině jasně stanoví čas cvičení a také šetří sílu vůle.

Vrcholná motivace

Příklad vnitřní motivace skvěle popsal jazzový saxofonista Gilad Atzmon: "…Každý pátek odpoledne se tam konala jam session a během mých prvních dvou let v jazzu byly tyto jam sessiony podstatou mého života. Přestal jsem se vším ostatním. Jen jsem cvičil dnem i nocí a připravoval se na další páteční jam. Poslouchal jsem hudbu a přepisoval skvělá sóla. Cvičil jsem ve spánku, představoval si změny akordů a létal nad nimi. Rozhodl jsem se zasvětit svůj život jazzu..." (zdroj: článek Primacy Of The Ear, www.indexoncensorship.org).

Je to míra nadšení, a z toho vyplývající vysoká intenzita cvičení, která odlišuje vynikající muzikanty od průměrných hráčů.

2. UČENÍ

Lidské tělo je nástroj plně ovládaný mozkem. Zautomatizované pohyby sice nazýváme "svalová paměť", ale vše vychází z mozku. Chceme-li nacvičit novou dovednost: zahrát skladbu v náročném tempu; dokonale provést zvukový efekt; pohybovat se v dané stupnici apod., je to MOZEK, který se musí naučit novou motorickou schopnost. Cvičením na nástroj učíme svůj mozek vykonávat potřebné pohyby a zautomatizovat je do takové dokonalosti, že už není potřeba žádného úsilí; jako by naše tělo hrálo samo: "mistrovství bez úsilí".

Abychom se mohli efektivně učit, musíme znát a respektovat mechanismus, jak mozek vstřebává a ukládá informace – jak se mozek učí.

Vnitřní podmínky učení

1. Správné nastavení mysli. Otevřená mysl a přístup "vím, že nic nevím" umožní lépe vstřebat nové znalosti a dovednosti. Nepodléhat omezujícím předsudkům kvůli věku, nedostatku zkušeností, míře nadání… – to, co rozhoduje, je motivace, efektivita, vytrvalost. Pozitivní emoce pomáhají zapamatování = přistupovat ke cvičení se zájmem, radostí a zvědavostí se vyplatí. Hraní by měla být zábava.

2. Uvolnění těla. Relaxovaný stav těla je základem pro správné hraní i úspěšné vystupování. Napětí v těle vyvolává podvědomě pocity úzkosti a trémy. Sebemenší napětí během cvičení se stává zvykem a zůstane v našem hudebním projevu! Před uchopením nástroje proto vždy překontrolujeme celé tělo a vědomě ho uvolníme.

3. Přiměřená obtížnost. Cvičení by nemělo být nudné – to zajistíme vhodnou volbou cvičebního materiálu (skladby, které se nám líbí a které využijeme) a rozumnou obtížností. Cvičení má být výzva, která ale není nad naše možnosti. Nesmí docházet k frustraci. Učení zpaměti je pro mozek větší výzva než hra z not a nutí hráče víc se opírat o sluch.

4. Koncentrace je klíčem k úspěšnému cvičení. Dokonalé soustředění je ale možné udržet jen po určitou dobu, pak tělo potřebuje pauzu. Samotná schopnost soustředění je dovedností, kterou opakováním procvičujeme a zlepšujeme. Po čase dokážeme udržet pozornost znatelně déle.

5. Rozložení v čase. Rozložené cvičení funguje lépe než masivní vtloukání. Motorická paměť se upevňuje v přestávkách i během spánku — je lepší nechat náročnou pasáž "uležet" přes noc než ji přehrávat do vyčerpání. Mozek zkrátka potřebuje dostatek času na vstřebání materiálu.

6. Opakování. Křivka zapomínání je neúprosná; abychom udrželi naučené dovednosti, je nutné je čas od času "oživit". I dokonale nacvičenou skladbu je dobré si např. jednou za měsíc připomenout.

Vnější podmínky učení

1. Základní předpoklady: kvalitní spánek, strava podporující dobré fungování mozku, čerstvý vzduch...

2. Prostředí, které napomáhá našemu záměru: příjemné, nerušivé, motivující; výukové pomůcky po ruce, harmonika na očích...

3. Kvalitní nástroj a pomůcky: nepřehledné noty nebo zmatená tabulatura vedou k chybám; tichý metronom nesplní svou funkci; rozladěná harmonika s chrastícími prachovkami může od hraní odradit definitivně…

Trocha motivace – jak cvičení na nástroj působí na mozek:

CVIČENÍ na nástroj

"CVIČENÍ" je záměrná, soustředěná práce na tom, co ještě neumíme. Tato činnost nás posouvá dál.

Oproti tomu "HRANÍ" je spíše odměna; proplouváme tím, co už umíme a užíváme si hudbu. Slouží k opakování, ale výraznější pokrok nepřináší.

"Efektivní cvičení" se zaměřuje na to, co ještě neumíme, drží nás těsně na hranici našich možností a těží z každodenního připomínání a zlepšování už naučeného.

POMODORO a FLOW

Mozek udrží maximální soustředění cca 20-30 minut, u pokročilých cca 60 minut. Poté koncentrace a efektivita učení prudce klesá; začínají se objevovat chyby. Doporučuje se technika pomodoro = cca 25 minut soustředěného cvičení, pak alespoň 5 minut odlišné činnosti, aby se mozek během pauzy zregeneroval a měl čas uložit naučené hlouběji do paměti; u pokročilých cca 60 minut a pak cca 15 minut jiné aktivity.

Časy cvičení a přestávek by v každém případě neměly být dogmatické. Pokud je hráč ve flow, nemá ponětí o čase ani pocit únavy – přerušovat takový stav nucenou přestávkou jen proto, že "je v plánu" by byla škoda. Jindy je naplánovaná přestávka příliš vzdálená, s ohledem na aktuální nevyspání nebo horší fyzický stav…

Zlaté pravidlo zní: jakmile začne hráč dělat chyby z únavy, cvičení je potřeba přerušit přestávkou; "trénovat chyby" nemá smysl.

Chyby

Neefektivní postup cvičení => Co nejrychleji v cílovém tempu → chybné zahrání → další pokus → špatně → znovu → nakonec správně → přechod k dalšímu... Pokud opakovaně přehráváme úsek špatně, procvičujeme a fixujeme chybu.

Efektivní postup cvičení => Pomalé tempo, které umožňuje vědomě kontrolovat tón, směr dechu, rytmus, artikulaci i práci s posuvníkem, a především hrát bez chyb. Přehrání krátkého úseku → chybné zahrání → zastavení a analýza chyby:

• Je úsek tak obtížný, že je potřeba ho zpomalit ještě víc? → Zpomalit a nacvičit případně po menších částech.
• Pletou se nádechy a výdechy? → Připsat si polopatické vysvětlivky o směru dechu šipkami.
• Jde o složitý efekt? → Natrénovat tento efekt odděleně od skladby.
• Nezvyklá práce s registrem? → Zpomalit a soustředit se na přesnost manipulace.
• Byl to důsledek snížené pozornosti? → Usměrnit myšlenky, zapracovat na koncentraci, případně zařadit přestávku.
• Příčinou chyby může být i: chaotická tabulatura; nepochopení rytmu; zhoršené světelné podmínky…

Až po analýze, protiopatřeních a překonání problému se vrátíme k celé frázi a pokračujeme v nacvičování bez chyb.

Chyba není selhání, je to přirozený jev v procesu učení. Ve fázi nácviku přistupujeme k chybám jako k užitečným signálům, které nám pomáhají lépe pochopit skladbu a určují, na co je potřeba se zaměřit. Frustrace z chyby brzdí učení víc než chyba samotná.

Skladbu bychom měli nacvičit do takové míry, že si jsme jistí bezchybným provedením. Nedocvičená skladba v kombinaci se strachem z chyby je důvodem, proč k chybám dochází... 

Co a jak cvičit

Cvičení začíná svědomitým výběrem skladby; kvalitním nastudováním (pochopení struktury skladby, rytmu…) a rozdělením skladby na menší úseky; naprosto zásadní je každodenní procvičování – po jednotlivých úsecích, s důrazem na náročnější pasáže (ty zpomalíme a postupně zrychlujeme).

Přehrávat dokola celou skladbu je neefektivní způsob cvičení. Zbytečně investujeme čas do částí, které jsou snadné na úkor těch obtížných, které by měly dostat zvláštní péči…

Veškerý repertoár a hudební materiály můžeme rozdělit do tří skupin podle fáze zpracování: novinky, cvičební balíček a repertoár.

1. Novinky

Materiál, se kterým se teprve seznamujeme. Jsou to pečlivě vybrané skladby, které opravdu chceme umět a v praxi využijeme. S ohledem na množství existujících skladeb není důvod ztrácet čas s čímkoliv, co s námi nerezonuje.

Skladba musí být v přiměřené obtížnosti – zdlouhavý nácvik je demotivující.

Novou skladbu rozdělíme na logické celky. Zpočátku 2-4 takty, které nacvičujeme zvlášť. Problematičtější úseky zpomalíme a zaměříme se na ně, i kdyby to bylo jen pár tónů. Když jednotlivé části zvládáme zahrát, spojíme je do větších celků: předehra, sólo, sloka, refrén.

Hrajeme v takové rychlosti, aby nedocházelo k chybám.

Dokud není nová skladba celá dokonale zvládnutá = nacvičená bezpečně bez chyb, v cílové rychlosti a ideálně zpaměti, je základem našeho cvičebního materiálu.

2. Cvičební balíček

Cvičební balíček může mít různou podobu: YouTube playlist; zpěvník s tabulaturami; složka s MP3 soubory… V každém případě se jedná o soubor cvičebního materiálu, který nám jasně stanovuje, CO CVIČIT. Při každodenním opakování máme dokonalý přehled, o kolik se zlepšujeme. Denně procvičit celý balíček se stane novým návykem, který postupem času přestane vyžadovat sílu vůle:

• kdo nacvičuje s YouTube videi, rozdělí si video na několik smyček např. v doplňku Etude a ty obtížné přehrává zpomaleně (zvlášť náročné takty; předehra; sloka; refrén; sólo; závěr; vyhrávky…). Cvičební rutina = projít všechny skladby v playlistu a přehrát každou smyčku, dokud nedojde alespoň k malému zlepšení.

• kdo pracuje s tištěnými tabulaturami, rozdělí si skladbu na části tužkou. Cvičební rutina = projít sešit s tabulaturami a přehrávat každou skladbu po vyznačených částech (buď s nahrávkou nebo metronomem).

• kdo pracuje s MP3, může si přehrávat části skladby ve smyčkách a v potřebné rychlosti např. v programu Audacity, nebo si nácvikové části uloží viz obrázek (podtržítko seřadí priority nahoru). Cvičební rutina = projít složku s nahrávkami…

Skladeb k nácviku bychom měli mít tolik, kolik zvládneme přehrát během našeho vyměřeného času ke cvičení!

Každý další den jde přehrávání snáz – až do fáze, kdy jsou pro nás všechny úseky snadné a naše harmonika zní sebejistě. Zrychlování má smysl, až když je pohyb bezchybný. 

V poslední fázi nácviku přehráváme skladbu v celku. Naučená skladba přechází do "repertoáru", a místo ní přibereme další "novinku".

Při tomto systému se nesnažíme nadřít jednu skladbu za den, ale soustavně zlepšujeme krátké úseky několika skladeb.

3. Naučené = REPERTOÁR

Naučený repertoár je potřeba čas od času přehrát. Ideální rozvrh opakování: po 3 dnech (krátkodobá paměť) → po týdnu (střednědobá) → po dvou týdnech (dlouhodobá) → dál udržovací opakování alespoň jednou měsíčně. Takto zůstane repertoár v aktivní paměti dlouhodobě.

Opakování může být ve formě hraní s dalšími muzikanty...

Rozcvička => Rozcvičení je důležité před vystoupením, kdy je třeba zahřát a rozehrát nástroj a připravit se na technicky náročný kus. Při domácím nácviku stačí dodržet zásady: pomalé tempo, uvolněné hraní, hlídání chyb… Tělo nepotřebuje žádné speciální rozcvičování; můžeme se rovnou věnovat cvičebnímu balíčku.

Prvenství sluchu

Hudba je především zvuk, proto by měl v hudbě dominovat sluch, ne zrak. Notový zápis má jen velmi omezené možnosti, jak hudbu popsat. Notace je při učení velmi užitečná berlička, ale je dobré se jí co nejdřív zbavit = hrát zpaměti, zkoušet hrát se zavřenýma očima a spíš než na čísla kanálků se soustředit na propojení tónu s pohybem po nástroji.

Rozlišujeme 4 typy hudební paměti

1. Vizuální — vnitřním zrakem si vyvoláme notový zápis.

2. Sluchová — "máme to v uchu", umíme si hudbu přehrát v hlavě.

3. Intelektuální (analytická) — víme, jaký je rytmus a stupnice, dokážeme skladbu zapsat do not; chápeme, jak je melodie poskládaná.

4. Motorická — namemorované fyzické pohyby; doma funguje bez problémů, ale pod stresem veřejného vystoupení se může "zaseknout", proto je důležité nespoléhat jen na dril motorické paměti.

Výhody hry zpaměti

• Zaměřením pozornosti výhradně na sluchové vjemy zlepšujeme intonaci a rytmus, což je zásadní při hraní s ostatními.

• Kdo si dokáže melodii předem představit (vnitřním sluchem), hraje ji zpravidla jistěji a výrazněji.

• Když nejsme ponořeni do notového záznamu, ale hrajeme zpaměti, lépe vnímáme svou hru, ostatní hráče a víc se soustředíme na prožitek a momentální atmosféru.

• Hraní zpaměti je také skvělou zkouškou, jak dobře skladbu známe.

• Sluchová paměť je základní průpravou pro improvizaci.

• Při veřejném vystoupení mohou být noty na stojanu bariérou mezi muzikantem a publikem (ale komu přináší potřebný pocit jistoty a bezpečí, vzdávat se jich nemusí).

Jak se učit nazpaměť

POSLECH => Nácvik nové skladby začíná už kvalitním naposloucháním předlohy. V ideálním případě máme nahrávku se vzorovou harmonikou. Při poslechu se snažíme sluchově zmapovat: rytmus a dynamiku skladby (pomalé a rychlé úseky); použité efekty (ohýbání, trylek registrem, vibrato, skluz, vokalizace…) – především to, co notový zápis nedokáže zaznamenat; také prolínání s ostatními nástroji = mapujeme roli harmoniky ve struktuře písně: Jde o vyplňování mezer (kde se nezpívá)? Podkreslování hlavní melodie (druhý nebo třetí hlas)? Hraje harmonika předehru, sólo, závěr + basování ve slokách/refrénu…?

Hned od začátku a po částech => už ve chvíli, kdy máme novou skladbu rozdělenou na části (velmi krátké úseky: 2-4 takty), můžeme pracovat na jejich zapamatování. Prioritou je dokázat úsek zahrát: správně volit nádechy, výdechy, přecházení mezi kanálky, na správném místě stisknout posuvník a dodržovat délky not… Je toho hodně a noty nebo tabulatura nám učení velmi usnadní. Jakmile nám ale zahrání úseku v pomalém tempu jde a začínáme pracovat už jen na zvyšování rychlosti, měli bychom se začít pokoušet hrát zpaměti.

Aktivní vybavování místo pasivního opakování => snažíme se minimalizovat dívání do notového zápisu/tabulatury a soustředíme se na poslech; místo čtení všeho, můžeme jen občas mrknout do předlohy, abychom předešli chybám. Na problematické části se při cvičení zaměříme intenzivněji.

Aktivní vybavování

• přehrát krátký úsek podle not, se záměrem si ho zapamatovat;
• zavřít oči a v duchu si úsek znovu přehrát (případně nahlas zazpívat);
• stále se zavřenýma očima zkusit zahrát na harmoniku;
• opakovat.

Mentální kotvy => zapamatování pomáhají mentální kotvy: může to být několik půltónů po sobě; řada nadechovaných tónů; efekt; změna nálady; dechový plán (místa kde je nutné cíleně vydechnout/nadechnout); lick se zvláštní dynamikou... První kotvou bývá první tón úseku. Můžeme si ho pamatovat jako číslo kanálku (např. -5), jako konkrétní tón (D) nebo vizuální umístění noty v notové osnově… Sice si takto pořád vypomáháme vizuální, motorickou nebo analytickou pamětí, ale při vytrvalém procvičování hry zpaměti se postupně začneme stále více opírat o paměť sluchovou.

3. PSYCHIKA

Technika hry je jen polovina práce, druhá polovina se odehrává v hlavě. Kenny Werner ve své knize Mistrovství bez úsilí (která si vysloužila přezdívku "muzikantská bible"), zdůrazňuje nutnost pracovat se svou myslí, která je odpovědná za většinu potíží s hraním.

Hraní na hudební nástroj by mělo být snadné a přirozené, ale mnohdy nám naše ego v uvolněném hudebním projevu brání: neodbytná potřeba vše hodnotit, obavy, pochybnosti, strach ze selhání a vlastní nedostatečnosti, a především urputná snaha "hrát dobře".

Obzvlášť u hráčů na dechové nástroje se strach výrazně promítá do zvuku: nedostatek sebevědomí způsobuje mělký dech, slabší zvuk, horší frázování… Strach a stres se projevují zvednutými rameny, ztuhlým krkem, horší motorikou – v krajním případě může přispívat k zablokovaným svalům nebo zánětům šlach.

Mistrovství vyžaduje uvolnění, zklidnění mysli, zapomenutí na své ego. Aby naše mysl nestála hudbě v cestě, měla by hra na nástroj připomínat meditaci: zklidnění myšlenek, dokonalé uvolnění a odevzdání se přítomnému okamžiku, bez očekávání, hodnocení a lpění.

Cesta k mistrovství

• nastavený pravidelný režim: kdy se cvičí, jak dlouho a co;
• před uchopením nástroje zkontrolovat uvolnění celého těla i mysli a v průběhu cvičení ho udržet; tělo má být v klidu a pohyby maximálně efektivní;
• procvičování stavu flow = dokonalé soustředění v přítomném okamžiku bez negativních myšlenek a emocí;
• při nácviku hrát tak pomalu, aby to bylo správně;
• dopřát učení dostatek času; není důležité, jak dlouho bude příprava trvat, ale jak dokonale skladbu nacvičíme;
• každá skladba musí být nacvičena na takovou úroveň, že jí tělo hraje prakticky samo: snadno, bez přemýšlení – hráč je jen pozorovatel;
• vyhnout se přehlcení novým materiálem – raději méně skladeb, ale dokonale;

Skutečnému mistrovství stojí v cestě buď úsilí, nebo nedostatečná průprava, případně obojí. — Kenny Werner, Mistrovství bez úsilí

Tréma

Slovo pochází z latinského tremere — třást se. Je to psychický stav emočního napětí spojený s důležitou veřejnou událostí, se strachem z neúspěchu. Fyziologické příznaky jsou u každého jiné: bušení srdce, zrychlený dech, třes... V přiměřené míře je úzkost přirozená a dokáže zmobilizovat energii, problém nastává, když přeroste únosnou míru. 

Dlouho se předpokládalo, že tréma sama o sobě srazí výkon pod běžnou úroveň. Některé novější studie naznačují, že rozhodující bývá míra skutečně nabytých znalostí, ne tréma samotná — horší výkon není vždy důsledek trémy, často je naopak tréma důsledkem nedostatečné přípravy. Práce s psychikou proto nezačíná pět minut před vystoupením, ale týdny předem, v rámci důkladné technické přípravy.

Co pomáhá proti trémě

• Dokonalá znalost skladby zpaměti.
• Dokázat skladbu začít z různých míst, viz kotvy výše. V případě chyby/výpadku je možné začít zase hrát od nejbližšího "nácvikového celku".
• Občas si udělat falešné vystoupení: nahrát se, zahrát nejprve před jedním člověkem, později před více lidmi — postupné zvykání na veřejné hraní trénuje odolnost vůči trémě a přenos dovednosti z cvičebny na pódium.
• Hlídat uvolněné tělo a mít pod kontrolou myšlenky. Při stresových myšlenkách přesunout pozornost na dech a tělo.

Shrnutí

Efektivní a systematické cvičení znamená

• vím, co chci umět a proč;
• cvičím pravidelně, raději kratší dobu, ale každý den;
• hraji pomalu a bez chyb, případnou chybu rozeberu a neopakuji;
• pracuji se cvičebním balíčkem; každou skladbu po krátkých úsecích, ne dokola v celku;
• pracuji na sluchové paměti a hře zpaměti;
• skladba není docvičená, pokud ji nehraji dokonale;
• naučený repertoár opakuji podle rozvrhu (3 dny → týden → 2 týdny → měsíc);
• hlídám uvolněné tělo i mysl a zkouším hrát před lidmi.

V dalším díle Školy hry se podíváme na výukové zdroje.